Krakow | Nezapomenutelný kapří skoro-víkend

Slíbená reportáž z našeho zahraničního dobrodružství je tady!

Už od prvního okamžiku bylo jasné, že akce Krakow bude patřit mezi nejbláznivější počiny v dějinách Kaprů. Jednoho krásného zářijového dne Jitka poslala podivný e-mail s předmětem „Hurá akce — čti hned«, který vybízel k rychlému výletu do Krakowa, kde bychom měli zahrát hymnu Světových dnů mládeže 2016 a podpořit tak Jendu Balíka, aby se mu podařilo připravit místní farníky na nápor mladých lidí z České Republiky. Následovala drobná zmínka o tom, že je potřeba zahrát tuto skladbu na jedenácti (!) mších. Nápad, který by měl být pro svou ztřeštěnost hned od začátku odsouzen k záhubě, se však stal záhy skutečností. Těžko říct, jestli někteří z nás byli tak unavení, podnapilí, nebo ten e-mail nečetli do konce, každopádně se našlo osm statečných, kteří dobrovolně potvrdili účast, částečně také proto, že u tak šílené akce prostě stojí za to být, i kdyby to měla být ostuda na mezinárodní úrovni :)

A tak jsme se 10.10.2015, v sobotu odpoledne, ve dvou skupinách vřítili na české dálnice a uháněli směrem Polsko. Pět a půl hodiny dlouhá cesta byla náročná. Jízda po D1 si nezadala s rodeem na divokém býku. V Polsku byly naopak cesty tak nové, že je naše GPS navigace ještě neznaly a snažily se nás neomylně svést na scestí.

Mírně zchromlí a zdřevěnělí jsme konečně vystoupili z aut v Krakowě, tedy v jeho části s názvem Nowa Huta, před klášterem cisterciáků v místě, kterému tu říkají Mogiła. Zšeřelý prostor kláštera vypadal skoro strašidelně, když se náhle zjevily dvě podivné postavy a doslova nám běžely v ústrety. Bratr Maciej a překladatelka Terezka nás srdečně přivítali, ukázali nám ubytování a odvedli nás tajuplnými chodbami do zvláštní místnosti, která vypadala jako pohádková hodovní síň, kde jsme se konečně setkali s ostatními KaPry.

Shledání bylo veselé a hlasité, stoly přetékaly množstvím jídla a pití, džus tekl proudem a pod víčky se ukrývala podivná hesla. Někteří z nás se ze zátky dozvěděli například že „Miłość jest błisko«, což jsme si mylně vyložili jako blížící se návštěvu českého prezidenta v Krakowě :) Raději jsme si tedy víčka „posílali na překlad« k Terezce, která nám ochotně vysvětlila, co nápisy znamenají.

Během večera dorazil i pan biskup Posád. Pozdravili jsme se s ním a seškrabali pro něj z talířů zbytky od večeře :) Za odměnu nás pobavil historkou o tom, jak u mýtné brány neměl polské złoté na zaplacení a snažil se přesvědčit slečnu v okénku, aby ho nechala projet, že je biskup z Česka, že na něj v Krakowě už čekají a že tudy zítra pojede zas a určitě peníze vrátí :)

Zábava se stupňovala, ale zodpovědně jsme se shodli, že je potřeba ještě nacvičit písničky na zítřejší mši. Následovala naprosto chaotická a bujará zkouška a jen jakýmsi zázrakem se nám podařilo nacvičit hymnu i druhou písničku na mši. Netypické frázování hymny se nás Jitka snažila naučit už na předešlém soustředění, nicméně jsme zjistili, že ji všichni zpíváme špatně, ale stejně, a jelikož byla právě půlnoc, nebyl už čas něco napravovat. S budíky nastavenými na nekřesťanskou hodinu 5:30 jsme se odebrali na kutě.

Vstávání bylo kruté a rozezpívávání v 6:00 krušné. Sotva jsme proloupli oči a ještě skoro poslepu se oblékli do naruby obrácených kapřích triček, už byl čas zpívat na první mši. Maciej nás předchozího dne uklidňoval, že v 6:30 bude mše „prubná« neboli zkušební, takže jsme se příliš nenervovali výsledkem. Přesto, nebo možná právě proto, se nám první zpívání vydařilo. Pak jsme měli báječnou snídani a potom už všechno běželo jako na drátkách podle předem odsouhlaseného harmonogramu.

Následovala jedna mše za druhou a spolu s Jendou Balíkem a panem biskupem Posádem se nám dařilo oslovovat místní farníky, aby vyplnili přihlášku a přislíbili tak poskytnout příští rok při konání Světových dnů mládeže nocleh lidem z České Republiky. Po každé mši nás v hodovní síni čekal dokonale sklizený stůl a další občerstvení, takže jsme si připadali jako v podivném snu. Dokonce jsme v krátké pauze mezi bohoslužbami stihli krátce nahlédnout do okolí kláštera a vyfotit se s Janem Pavlem II. (tedy jen s jeho sochou).

Čas plynul nečekaně rychle. Přesně jak pravil Jenda Balík „po patnácté kávě« (tzn. po kávě podávané v 15 hod :) ) jsme byli připraveni k odjezdu. Celkové skóre bylo sedm mší svatých.

Gratulovali jsme si k úspěchu, srdečně se loučili s panem Biskupem, Terezkou a Maciejem a skoro se nám nechtělo odjet. Cestou jsme se ještě stavili v místním obchodě nakoupit nezbytné krówky jako pozornost pro naše nejbližší a už byl čas vyrazit k domovu. V našem voze s pětičlennou posádkou jsme všichni (snad kromě řidiče, i když ani ten si není jist) upadli do bezesného spánku během prvních třiceti minut jízdy. Probudilo nás až nezaměnitelné drncání českých dálnic. Tak jsme zase u nás… Pak už jen padla láhev slivovice, bohužel na zem na parkovišti a rozbila se, vzniklé aroma nasáklo do Honzových tenisek a tak jsme celou cestu domů strávili v lihově-švestkovém oparu a bylo nám dobře, protože jsme věděli, že jsme spolu, že jsme to zvládli a že si tento víkend budeme ještě dlouho pamatovat.

Text: Psychoklara

Foto: kolektiv kapřích autorů

V blízké budoucnosti se můžete těšit i na bohatší fotodokumentaci, na které pilně pracujeme.